Stejně zase uteču

„Nemáš oheň, kámo?“ ozve se z hloučku lidí, kteří scházejí po Václaváku směrem dolů. Mladý muž, asi třicátník, vzhlédne k osobě, která ho oslovila. Zdá se, že nevěří vlastním očím. Stojí před ním mladý výrostek, navlečený v kožených svršcích. Na první pohled je jen těžko rozeznatelné, jestli jde o kluka nebo holku. Všiml si koženého obojku okolo krku, který byl pravidelně zdoben ostrými jehlany. Na přezce okolo pasu byl nečitelný nápis.

Co tohle je? Ptal se sám sebe.

„Máš?“ Osoba zopakovala svou otázku. Všiml si stříbrné kuličky na jazyku, která se při otázce zatřpytila.

„Nekouřím..“ vysoukal ze sebe. I když byla postava, která před ním stála o hlavu menší, šel z ní strach.

„Ti dík, frajere..čau…“ Výrostek se otočil a odcházel směrem ke svatému Václavovi a jeho koni.

Tím výrostkem byla Míša. A skvěle se bavila. Kdykoli zdrhne z pasťáku, navleče na sebe výstřední hadry a provokuje okolí. Šaty má ukryté v bytě u kámošky, od kterého má klíče. Kdyby to tak věděl její fotr! To by byl mazec!

V pasťáku si na ni nepřijdou. Jsou to skoro dva týdny, co zase utekla. Od malinka se pohybuje po  ústavních zařízeních, tak v tom umí chodit. Prostřídala dva diagnosťáky, dětský domov a teď pasťák. Podruhé z tohoto zařízení utekla. Na mřížích najde každou skulinku, kterou je možno se protáhnout. Naučila se v životě starat sama o sebe.

Hodila patkou na stranu a vydala se směrem na Karlák. Cítila se volná. Ve svých sedmnácti letech šla za svobodou. Tu si potřebovala nějak užít. A k tomu patří pervitin. Jeho šňupáním se tak střemhlav řítí do dalšího vězení, které si pomalu způsobuje ona sama - vězení drog.

Bylo všední dopoledne. Pokukovala po výlohách obchodů a měla čím dál větší hlad. Velký problémem byly prachy. V pasťáku má o sebe postaráno. Na svobodě se musí hodně snažit. A hlavně nesmí udělat průser. Musí být opatrná, aby jí nechytly policajti. Na Karláku měla spicha s dobrým kámošem. Přinese jí nějaký kvalitní materiál pro dobrou náladu.

Šla po Václaváku a sledovala lidi. Bavilo jí zkoumat jejich pohledy, reakce a gesta. Na každého si hned udělala svůj názor. Jedno je jisté. Každý člověk je jiný. Postřehla smutek, radost, pýchu, i zoufalství. Snad proto, že ona má v duši bolest, hledala očima lidi sobě podobné. A všímala si jich. Jakoby je k sobě přitahovala.

Proč nemůže být na světě jenom dobro? Ptala se sama sebe. Odpověď neznala. Kdyby nebylo zlo, možná bych to dobro nepoznala, zamyslela se ještě. A co je dobro? Chtěla jsem mít mámu. Mámu, která by mě pohladila, měla by mě ráda. Proč zrovna já? Nikdo si nedovede představit, jak je život bez mámy těžký.

Proti ní jel pán na vozíku. Neměl ani jednu nohu. Seděl bezbranně a smál se s mladou slečnou, která ho vezla. Když je míjela, zaslechla: „Táto, ty si fakt třída..“ Ještě se otočila za tím nakažlivým smíchem. Ten nemá obě nohy, je odkázaný na druhý lidi a přesto je v pohodě.  Užívá si života. Zastyděla se sama před sebou. Já mám nohy i ruce a jsem na svět naštvaná. V duchu přemýšlela, co se mu asi stalo. Jak je možné, že on má tolik chuti do života? A ta jeho dcera jak to zvládne? Mají se rádi a mají jeden druhého. Vzpomněla si na přísloví - Láska i hory přenáší. Teď si ho zopakovala. Možná bych to taky zvládla dostat se z těch sraček, kdybych měla mámu nebo aspoň tátu.

Míša svými výstřednostmi podvědomě volá o pomoc. "Jsem tolik silná, že zvládnu bojovat proti vám všem", říká. Současně vyzývá: „Všimněte si mě.“ Málokdo tuší, jak je duše této dívky křehká. Svým vzhledem se brání. Bojí se dalšího zranění. Snad chce dokázat ostatním, že je v něčem dobrá. Aniž si to uvědomuje, ukazuje opak.  Výstřední hadry, obojek s jehlany okolo krku, stříbrná kulička na jazyku a další řetězy, jsou jenom pomůcky k boji nešťastné ženské duše s životem, který žije.

Míša žila s rodiči do svých dvanácti let v třípokojovém bytě. Má ještě ségru o rok starší. Rodiče se hádali. Talíře i jiné potřeby domácnosti lítaly vzduchem. Máma byla bezbranná. Dělala všechno pro rodinu a hlavně svoje dvě holky. Tehdy. Podřizovala se.

Táta byl cholerik. Všechno doma muselo být podle něj. Byl nevyléčitelný paranoidní žárlivec. Hlídal mámu na každém kroku. Když přišla domů o chvíli později, hned chytla facku. To samé se dělo oběma holkám. Nebyl hotový úkol? Následovala otcovská dobře mířená facka a několikahodinové domácí vězení. Za trest, aby se vzpamatovaly. Vše muselo být podle pokynů táty, jeho přesných plánů na každý den. Obě holky se semkly. Největší síla byla, když je otec zmlátil všechny. Byly sice samá modřina, ale pak bylo jisté, že se vyřádil a dá si nejméně týden pokoj.

Sousedi na ně opakovaně volali policajty. Důvodem bylo domácí násilí, které probíhá za zdmi ve vedlejším bytě. Pak jednou přišel dopis s rozhodnutím, že ani jeden z rodičů se není schopný o své děti starat. Chvíli se to všechno táhlo a pak byly holky umístěné do ústavních zařízení, každá do jiného. Mamka slíbila, že je to jen na chvíli.

Už je to pět let a zřejmě to tak do jejich osmnácti let zůstane. Mamka říkala, že o svoje holky bude bojovat. Vydržela to rok. Pak to vzdala. Otec jí házel klacky pod nohy. Vymýšlel si neskutečné historky a zajímavé je, že mu všichni věřili. Takže dodnes jsou holky jen ve spojení s tátou. Za Míšou čas od času jezdí a slibuje, že si ji už brzo vezme domů. A to právě Míša nechce.

Na tátu ženský berou. Je sympatický muž středního věku. Je to motorkář. Nikdo by neřekl, že se pod povrchem skrývá taková cholerická zrůda. Míša si už zvykla, že mu všechno projde. Jediné, co si nedovede představit a také se tomu brání útěky, aby si ji otec odvedl domů. Čím víc bude zlobit, tím víc ho snad od jeho snažení odradí. Nějak to musí přežít do osmnácti.

A taky se jí stýská po ségře. Neviděly se od té doby, co je rozvezli do ústavů. Ale pravidelně si píšou. Ségře už bude osmnáct. Snad to peklo brzo skončí. Pak snad budou konečně spolu.

Matka se znovu vdala. Začala novou etapu svého života. O holky přestala bojovat. Má miminko, holčičku. 

Na chlapy má Míša kvůli tátovi pifku. Chlapy nenávidí. Má představu, že jsou všichni tak hnusní jako táta. A tohle všechno trápení má schované ve své bolavé dětské duši. Snaží se necítit její bolest. Utíká k drogám. Je to nejjednodušší, ale velmi nešťastný způsob řešení, který ve výsledku žádné řešení nepřináší. Je to právě naopak, problémy se prohlubují. 

Snad si jednou Míša vybojuje vlastní svobodu bez drog. Snad pozná pochopení muže, který jí bude mít rád. Snad jednou to těžké, co v životě zažila zúročí ve výchově svých dětí. Snad právě to její odstrašující dětství v ní probudí lásku k vlastním dětem a hlavně k sobě sama.