Dokázala zazvonit. Rozhodně to nebyla žádná samozřejmost a zmáčknutí tlačítka na zvonku předcházelo několikaměsíční přemítání. V hlavě se jí honí asi milion věcí. Neví, co ji čeká, koho potká, jak to zvládne. Ví jediné. Sama na svoje problémy nestačí. Zkoušela to mnohokrát. Mnohokrát přemlouvala samu sebe, že to bylo naposledy, že přece takhle moc pít nemůže. A přitom už tehdy věděla, že lže sama sobě. Že to nedá. Že to trvá moc dlouho. Že věcí, které jsou schované v té lahvi, je příliš mnoho na to, aby se s nimi popasovala jen ona.
Pomalu vchází do dveří, je stále nesvá. Ano, v tomto domě stráví část svého života. Běžné denní starosti nechala venku za brankou, slíbila si, že se příštích několik týdnů bude věnovat sama sobě.
Jaké to bude?
Kéž by na to znala odpověď. Ještě neví, že v určitých životních situacích odpověď znát nemusí, a přesto je to tak v pořádku. Stačí jednoduše vstoupit do neznáma.
V očích má slzy. Stojí před brankou. Odchází z domu, kde ji přijali takovou jaká je. Odchází z domu, kde o sobě dokázala poprvé v životě otevřeně a bez rozpaků mluvit. Upřímně mluvila také o nadměrném pití alkoholu, kterým si ulevovala od “příšerných pocitů osamocení”. Z počátku se tak moc styděla! Nikdo ji však nesoudil. Ba naopak.. Její odvaha jít “se léčit” byla označena za obdivuhodnou..
Doma na ni čeká dvouletý Davídek, na kterého zůstala v životě sama. Bylo to těžké období, kdy pravý táta se k Davídkovi neznal a nový partner jí kvůli Davídkovi “jednoduše nechal”. Aby toho nebylo málo, táta jí v té době označil za “děvku”. Ještě, že máma jí pochopila. Hlídá jí Davídka, za kterým se teď vrací domů. Stojí za brankou. Načerpala sílu a ví, že Davídek je ten nejcennější a potřebuje zdravou mámu...Ohlíží se...Mává a jde "z domu " s nadějí do života....
(Aut: Monika a Veronika)
