Byl to prošedivělý muž. Vstoupil do dveří se svou manželkou. Podal mi ruku. Přitom se mi zadíval do očí. Zasáhla mě bolest..Bolest, kterou má tento muž ukrytou v hloubce svých očí. "Manžel pije..Upíjí se mi..", ozval se ženský hlas. Muž se unaveně svalil do nejbližšího křesla. Odevzdaně se zadíval kamsi ven z okna. Je jisté, že detaily nevnímal. Byl zabraný do sebe.
"Tak Aleši, řekni něco!" Manželka se v něm snažila zoufale probudit alespoň malý impulz k životu. "Je vám padesát, máte spoustu let před sebou. Nechcete přece umřít...", přidávám se.
"Nemám rád život!" pronesl. "Nic nemá cenu.."
Seděli u mě v pracovně oba pospolu, ona ho držela za ruku. "Aleši, já tě potřebuju...Prosím, zůstaň tady a zační se léčit." "Trápíte se, něco vás bolí..Pojďme zapracovat na tom, abyste se uzdravil. Bude tady s vámi jen šest lidí. Budeme mít čas povídat o všem, co vás v životě zranilo a zraňuje." I já se snažím tu malou jiskru rozžehnout.
"Nechci povídat! Nemám rád povídání. Umím si všechno vyřešit sám," odpověděl.
"Aleši, byl jsi vždycky takový zábavný, samá sranda. Byl jsi šťastný, že svítí sluníčko. Jak já bych si přála takovýho Aleše zpátky!" Žena se rozplakala.
"Nemám rád srandu ani sluníčko!"
"Vždyť on přijde z práce a do večera pije..Každý den se bojím přijít domů, co zase bude. Minulý týden upadl. Má na boku velikou modřinu, před tim si rozbil čelo. Zakopl o rohožku..", vzlykala.
Asi po hodině se mi ten muž podíval znovu do očí. "Tak dobře, zůstanu tu. Ale nevím, jestli mi je pomoci".
Zůstal. Naslouchal a pak mluvil a mluvil. A pak odešel domů za svojí manželkou.
Je to pár měsíců. Jezdí pravidelně na doléčovací skupiny. Nepije. "Naučili jste mě tady radovat se ze života. Já žiju strašně rád!" řekl na poslední skupině. Všimla jsem si, jak moc z toho prošedivělého chlapa čiší život. Svými slovy mi dal dárek, bezpodmínečný lidský spontánní dárek.
Nejkrásnější dárky jsou ty, které člověk jen tak letmo chytí. Jsou to chvíle zázraků, které si děláme my sami.
