Zázraky se dějí....?

Daniel tráví štědrovečerní odpoledne doma. Vlastně právě uvažuje, zda to místo, kde bydlí, opravdu považuje za svůj domov. Svůj pokoj nenazve jinak než poustevnou. Narodil se tu před čtyřiceti lety. "„Jo, ségra, ta si to uměla v životě zařídit. Devět let je šťastně vdaná!" zasteskl si. Představa Štědrého večera ho děsí. Avšak zázraky se dějí. Většinou ve chvílích, kdy je nejméně čekáme. 

Poustevna je místnost asi dvanácti metrů čtverečních. Je v ní jen válenda a skříňka. Na ní stará televize a videopřehravač. Nějaký dobře zvolený film je pro Daniela vždy účinnou záchrannou bojkou v rozbouřeném moři jeho mužských emocí a citů. 

Navenek působí jako tvrdý chlap, který všechno zvládne. Vnitřní rozladění přizná jen sobě. Jeho srdce je velké a citlivé. To ví o tomto vysokém muži s tvrdými rysy ve tváři jen málokdo. Jen několik lidí, s kterými se v životě setkal, pocítilo jak je zranitelný. Rodiče mezi tyto vyvolené nepatří.

Daniel miluje výtvarné umění. Sám nádherně kreslí. Jeho stěny zdobí dvě vlastnoruční reprodukce obrazů Gustava Klimta. V tomto malíři má svého jediného přítele. Denně vystupuje ze svých obrazů a vchází tak do jeho duše. Ten erotický nádech! Ona tajemnost ženy! Miluje tu krásu.

Daniel sedí u počítače, ťuká do klávesnice. Co chvíli zvedá hlavu od obrazovky a dívá se ven. Přes korunu velkého smrku dohlédne k samotnému nebi. Atmosféru místnosti dotváří hudba linoucí se z minivěže. Stejně jako obrazy i hudba ho vyvádí z temnot zklamání, černých představ a iluzí.

Ještě před deseti lety měl tento muž vše. Byl přesvědčený, že se mu nemůže nic stát.

V pětadvaceti letech se oženil s přitažlivou ženou. Už tři roky si připisoval ke svému jménu titul Ing a pracovně zaujímal výhodnou pozici ve velké, úspěšně fungující firmě v Praze, která vznikla po revoluci.

S manželkou si koupili na splátky byt a do dvou let se narodila zdravá Anetka. Život šel dál. Jako mladý inženýr se měl co otáčet, aby uživil svou rodinu a současně splácel půjčku na byt. Jeho pracovní shon a stres se uvolňoval v náruči ženskosti jeho paní, v dětských krůčcích a otázkách i něžných pohlazeních.

Manželce vytvořil možnost být ženou v domácnosti. Sám jezdil po služebních cestách, navazoval kontakty spolupráce a vracel se domů čím dál později.

Daniel měl životní cíl. Toužil pro vybudovat nový dům se zahrádkou někde kousek za Prahou. V tomto domě si představoval svou spokojenou rodinu, pohodu, klid a společné štěstí. 

Stačil jeden okamžik... A všechno bylo jinak....Tehdy, před deseti lety. Vrátil se domů z práce. Anetka ještě nespala. Hupsla mu na klín. Chvilku si povídali o tom, jak bylo ve školce. Dostala novou značku na šatní skřínku – berušku. Měla z ní velikou radost a potřebovala taťkovi sdělit, co všechno pro ní důležité v sobě to červené tečkované zvířátko skrývá. Když mu to pověděla, uložil jí do postýlky.

Na cestě z dětského pokoje do obýváku ho zastavila jeho žena. Potřebuje s ním mluvit. Dostal strach. Nevěděl proč, ale cítil ve vzduchu něco vážného a nepříjemného. Jako první ho napadl zdravotní stav manželky. Již několik měsíců si stěžovala na bolesti hlavy a v podbříšku. Říkala, že jsou to běžné ženské potíže. Často se pak večer stočila na druhou stranu jejich žlutomodrého letiště. Vzal ji vždy chápavě za ruku, přitulil se hrudí k jejím zádům a společně se jim povedlo bolest překonat. Alespoň si to  myslel.  

 „Mám ráda někoho jiného,“ oznámila mu. Byla to rána, kterou ani v nejmenším nečekal. Před očima se mu spustila opona něčeho hnusného, odporného a nechtěného. Netroufal si ani pomyslet co se stane, až se ta opona rozplyne a on ucítí naplno realitu. Marně doufal, že se jedná o krutý žert. Ve vážnosti slov jasně cítil, že žert to není.

Zmohl se na jednoduchou otázku: „Cože?“

Manželka mu v klidu tichým hlasem větu zopakovala. Pak už si nepamatuje nic. Poprvé v životě se jako dospělý muž rozplakal. „Chlapi přece nepláčou,“ zaslechl důrazný hlas své matky, který si teď našel cestu z dětství do dospělosti. Slova se vrátila do vědomí jako bumerang.       

„Pláčou,“ řekl teď sám sobě. Na samém dnu svého nitra si však pláč vyčítal. Napadala ho další slova: „Nejsem chlap, jsem bačkora!“ Zrazený ženskými city dal slzám volný průchod. Od té chvíle už manželka zůstala spát v obýváku na sedačce. Nechtěla usínat vedle něj.

Během dalších dní stál její přítel ve dveřích bytu. Je prý dobře, že se už nemusí skrývat. Danielovi se zvedl žaludek. O hlavu menší figurka s vyzáblou kostrou mu přebrala jeho milovanou ženu.

"Vypadni co nejdřív!"sdělila mu žena s ledovým klidem.

Začal si balit věci. To nejkrutější však mělo teprve přijít. S ranci a kufry za dveřmi se otočil k Anetě: „Anetko, pojedeš se mnou k babičce?“

Jeho žena rázně zakročila: „Nikam nepojede. Bude doma. Ty si jdi kam chceš.“ Byl to nejhorší okamžik života, jaký Daniel dosud zažil.

„Anetko, mám tě moc rád. Přijdu za tebou co nejdřív, jo?“ Pohladil ji po tváři, cvrnknul ukazováčkem do nosu, otočil se a zaklapl dveře z venku. Znovu měl v očích slzy.      

„Tatíííí………,“znělo ještě dlouho za ním. Odcházel ke svým rodičům. Netušil, že zde už zůstane. Netušil, že pro Anetku už si nikdy nepřijde.

Je tomu deset let. Dva roky se táhlo nastavování pravidel vzájemného půjčování si dítěte po rozvodu. Mezi tím Daniel zažádal o střídavou péči. Všechno bylo marné. Jeho bývalá paní mu Anetku odmítla půjčovat. Vlastně dělala vše proto, aby se ti dva nesetkali. A pak náhle zmizela. A po Anetce i jeho bývalé ženě se slehla zem.  

Daniel se teď, uprostřed štědrovečerního odpoledne, zvedl od počítače. Vzal si vycházkový oblek. Je přece Štědrý den! Šel utopit svůj pocit samoty do pražských ulic. Už za malou chvilku míjel atraktivní plavovlásku. Daniel zbožňuje pohled na krásnou ženu. Je málo žen, za kterými se neohlédne. Miloval v životě však jen jednu. Bojí se dalšího zranění.  

V podvečer se neochotně vracel domů. Při odemykání branky si všiml plné dopisní schránky. Ještě neochotněji ji otevřel. Vypadlo na něj několik obálek. "Stejně je to samej účet!" zamumlal si. Dopisy si rovnal do kapsy u kabátu.

Najednou si všiml obálky s ručně psanou adresou. V rohu byl namalovaný malý čtyřlístek.

Zvědavě ji roztrhl. To, co bylo uvnitř, nečekal. Dychtivě četl slova na bílém papíře. Poslední slova dopisu si četl několikrát po sobě. Byla to ta nejkrásnější slova za posledních deset let:

"Adresu na Tebe jsem našla v mámině skříni. Chybíš mi. Tady je můj telefon...... Aneta"

Zázraky se dějí. A tak Daniel prožil jeden z nejkrásnějších Štědrých dnů v jeho životě. Dárek od Anety mu ležel týden ve schránce. Snad život sám tomu chtěl, aby dopis rozbalil právě v tuto štědrovečerní chvíli.

Na druhém konci republiky pípnul telefon jedné mladé slečně. Rozzářily se jí oči úplně stejně, jako když před lety dostala ve školce tu nádhernou puntíkatou berušku. Dostala totiž mobilní zprávičku od svého táty..