Kdo za to může?

Řekl jsem jasně: „Pavla se půjde učit na kadeřnici! Jsi snad hluchá?“ „Pavla chce jít studovat gymnázium“, řikala mi to.   „Prosím tě, ty tvoje názory! Na co studovat.. Prachy potřebuje vydělávat! O tom je život!“

Pavla seděla schovaná pod schody, poslouchala hádku rodičů a plakala.  Je jí 15 let.  Otec je zase „zlitej“.  Každý večer přijde z hospody a o to víc moralizuje. Dneska to ještě jde, ale jsou momenty, kdy takové večery končí tím, že mámu za její názory zfackuje. A máma si to nechá líbit. Pavla si mnohokrát kladla otázku, proč jsou rodiče vlastně spolu.

Táta má soukromou stavební firmu. Je její šéf, řídí mnoho zaměstnanců. Ti ho poslouchají na slovo. Jsou za to dobře placeni. Díky tátovi si rodina žije na vyšší úrovni. Nový dům na okraji Prahy, roubenka v Krušných horách, rozjednaná koupě apartmánu v Chorvatsku. Máma má každý rok nové auto, celá rodina nejmodernější technologii. Cena za komfort je však veliká. Všichni musí poslouchat. 

Máma pracuje v mateřské školce. Svojí práci má ráda. Otec však tuto práci neuznává. 

„Život jsou peníze a tu almužnu, kterou za svou práci dostáváš, to je k smíchu,“ říkává. Mamka dělá jen na půl úvazku, protože musí zvládnout domácnost, aby otec měl komfort. Pavla nechápe, proč si to všechno máma nechá od táty líbit.“ Ona už by od něj byla dávno pryč. Jsou spolu 15 let. Brali se, když maminka zjistila, že čeká Pavlu. 

„No, to by mě tedy opravdu zajímalo, jestli Pavla je moje dítě“, řval na mámu. Už je to tu zas. Zase ta pochybnost. Pavla zakroutí hlavou.

„Prosím tě. Kdybych s tebou nečekala Pavlu, nikdy bych si tě nevzala," vrátila mu to mamka. „Jasně“…říkala si Pavla sama pro sebe. Neslyšela to poprvé. „U toho nemusím být“.

Tiše se oblékla a vytratila se z domu.  Klády - to je její útočiště. Malá skupinka „přátel“, scházející se na kládách v lesoparku. Přivedla jí tam před pár měsíci kamarádka. Všichni jí přijali a na uvítanou jí nabídli jointa trávy. Neznala to, ale už po prvním požití pocítila, že je to něco vyjímečného. Prostě jí to uklidnilo. Na chvíli jí přestalo trápit, že se v té příšerné rodičovské džungli se neorientuje. Vůbec netuší, zda jí mají rodiče rádi. Tady v partě ji mají rádi. Cítí se tu v bezpečí. Všichni jsou tu na tom tak nějak stejně, doma jim to prostě nefunguje.  

I dnes jí v Klády pomohly. Už měsíc tu má přítele Páťu. Ten jí má rád. Dal jí první dávku „peníku“ (pervitinu) a dodnes jí ho dává zadarmo. To pro ní ještě nikdo neudělal, aby jí „dělal na duši dobře“ jen tak, aniž by za to něco chtěl. Páťa jí má rád takovou, jaká je. 

Co dodat?

Pavla pomalu propadá do závislosti na drogách a také do závislosti na patologickém vztahu. Má před sebou velký kus cesty, než si uvědomí, že je na scestí...

Kdo za to může?