Dělej to, co po tobě chtějí ostatní...
Takové myšlenky ho napadaly často, zejména když si uvědomil, že když přišla nějaká chvíle, kdy měl pocit, že se mu něco podařilo, že může mít z něčeho radost, tak to vzápětí bylo vykoupeno tím, že byl potrestán, případně mu bylo vysvětleno, že nic neumí, že všechno pokazí, že se chová nepatřičně a ostatním působí bolest.
Bolest, to je to, co určitě nechtěl, aby okolí cítilo. To bude raději on trpět, než aby působil bolest. A už vůbec ne mamince, která si s ním vytrpěla své, která o něj pečovala a starala se, aby se mu nic nestalo. Maminka byla ta, komu je třeba dělat radost, protože to ve svém životě měla těžké. Byla to neskutečně silná žena. Lukáš by byl rád takový jako ona, která musela zvládnout úmrtí jeho tří sourozenců v kojeneckém věku, která se musela o něj postarat sama, když od nich otec v jeho šesti letech, bez jakéhokoli vysvětlení, odešel. Kromě alimentů o něj pak neprojevoval žádný zájem a vzal ho na vědomí, až když mu bylo 16 let a začali spolu chodit na pivo. Do té doby pro něj neexistoval. A on by přitom tak rád měl vedle sebe otce jako ostatní kluci ve třídě.
Maminka se mu sice snažila vytvořit milující prostředí, ale někdy to už přeháněla. Třeba už i tím, že se o něj tak bála, že ho až do třetí třídy vodila do školy za ruku a před školou mu vždycky chtěla dát pusu na rozloučenou. To se vždycky snažil co nejdříve vytrhnout z jejího objetí a už už být ve škole, jen aby ho nikdo neviděl, že mu máma dává pusu. To by byla taková ostuda! Úplně stačilo, že si o něm od první třídy kluci ve třídě mysleli, že je šprt, protože se vždycky hlásil. Znal odpovědi na otázky paní učitelky a ta ho chválila a dávala mu hezké známky. Myslel si, že tak to je dobře, že tím dělá radost paní učitelce i doma mamince. Dělej to, co po tobě chtějí ostatní, nevykřikuj, s nikým se nehádej a poslouchej. A tak se tak choval. Paní učitelka byla ráda, maminka byla ráda, ale on cítil, že něco není v pořádku, protože ho nikdo nechtěl vzít k sobě do party, nikdo nechtěl, aby byl v jeho fotbalovém mužstvu. Nikdo s ním nechtěl být kamarád. A on tak chtěl někam patřit, on tak chtěl mít kamarády.
A tak se postupně změnil a už se nehlásil, už se nesnažil mít dobré známky, nesnažil se být ten, kdo něco umí, už nebyl tím šprtem. A zjistil, že ho kluci začali brát mezi sebe a on si mohl vybrat, do které party bude patřit, ve které se bude cítit „mezi svými“. Zjistil, že to, co mu doma zakazovali, je vlastně fajn, že potáhnout si s jointu a k tomu se napít vína pomůže k tomu, že svět je barevnější a veselejší. A tak si začal užívat a ve třinácti z něj byl už uznávaný člen party, která spolu trávila každou volnou chvilku a vždy si dokázala najít způsob jak sehnat trávu nebo něco k pití.
Doma se to sice mamince nelíbilo, měla obavy z toho, že zanedbává školu a vůbec nemyslí na budoucnost, ale jemu to bylo jedno. On žil a užíval si. Už nebyl tím odstrčeným srábkem, už byl plnohodnotným členem party. Už mu ale nestačila jen tráva a k tomu víno a tak experimentoval a nechával se unášet vlnami poživačné závislosti.
Střední školu sice, i když s odřenýma ušima, dokončil, ale i tak se nedokázal zapojit do běžného života. Vše mu připadalo nezajímavé, šedivé a pomalé. Uspokojení mu poskytovala jen kombinace tvrdých drog a alkoholu. Co na tom, že neměl stálou práci, maminka vždy dala na jeho sliby a poskytovala mu ubytování a jídlo. Co na tom, že si nedokázal najít žádný trvalejší vztah, vždyť ona se vždy našla nějaká žena, která mu za pár gramů pomíjivého uspokojení poskytla patřičnou odměnu.
Uměl si poradit, uměl si najít způsob jak si opatřit drogu, naučil se ji dobře maskovat a lhát sobě i ostatním, že je vše v pořádku, že má vše pod kontrolou. Dovolil, aby ho závislost ovládla, dovolil, a sám dobrovolně roztáčel, bludný kruh závislosti a nevěděl jak má tuto spirálu zastavit.
Neúplná rodina, nedůsledná výchova, pocity malého sebevědomí, nedůvěra v sebe sama, nedovolit si žít vlastní život, tj. bludný kruh plnění přání ostatních, kde na vlastní přání nezbývá místo. Lukáš ve své slušnosti, empatii k ostatním a touze po uznání prožíval okolnosti, které zabraňují vlastní svobodě, vlastnímu rozhodnutí a vlastnímu plnohodnotnému životu.
Drogy, alkohol a další návykové chování jsou jen další oblastí, která uzavírá člověka v nesvobodě a závislosti. Paradoxně tato cesta návykových látek zprvu uvolňuje cestu ke chvilkové svobodě, avšak ve sledu množství a času uzavírá člověka ještě do většího bludného kruhu, než byl před jejich užíváním.
Lukáše jsme poznali před dvěma lety. Zvolil tehdy novou cestu střízlivého života. Dostal chuť poprat se s minulostí a přijmout ji. Je to 14 měsíců, kdy se návykových látek nedotkl. Je to 14 měsíců, kdy začal pracovat na osamostatnění a pocitu vlastní svobody. Prvním jeho přáním bylo vlastní bydlení. Tento krok si splnil. A tak krok po kroku jde svou svobodnou cestou životem dále. S pokorou a odvahou prostě jde…Čistý a střízlivý..
Autoři: Monika Hoffmann (Plocová), Tomáš Böhm
Monika Plocová
Květinový sen
Adéla sedí v kuchyni na svém místě. V ruce má malý kapesní nožík, její nožík. Ano, tomu koutku říká „mé místo“. Je to kousek prostoru kuchyně, kde se cítí v bezpečí.
Monika Plocová
Rozhodnutí
Stojím před tou budovou. Otvírají se bílé dveře. “No tak pojďte”, říká mi silnější paní. Chce se mi strašně brečet. Je to jen moment, kdy se za mnou ty bílé dveře zaklapnou zevnitř. Uvědomuji si, že teď už není jiné cesty.
Monika Plocová
Kdo za to může?
Řekl jsem jasně: „Pavla se půjde učit na kadeřnici! Jsi snad hluchá?“ „Pavla chce jít studovat gymnázium“, řikala mi to. „Prosím tě, ty tvoje názory! Na co studovat.. Prachy potřebuje vydělávat! O tom je život!“
Monika Plocová
Klobouk dolů
„Potřebuju pomoct.. Pomůžete mi?“ Ten hlas v telefonu mi byl povědomý. „Tady Věra...Pamatujete si na mě?“. Ano, jasně Věra, došlo mi. Mám ji na Facebooku a občas zahlédnu, jak se jí daří.
Monika Plocová
Životní krize nás sunou vpřed
Život je mozaika. Skládá se z množství malých i velkých souvislostí. Každá z nich má své místo, smysl i čas.
Monika Plocová
Před brankou
Je zachumlaná v zimním kabátu, teplou šálu má omotanou okolo krku a čeká před brankou. Je listopad, venku je klasické podzimní počasí. Obloha je zatažená, je zima a pochmurno.
Monika Plocová
Jsem závislý
Opravdu? Už dlouho mi říká, že bych s „tím“ měl „něco“ dělat. Často mě vidí, jak si nalévám skleničku, sotva přijdu domů. A pak další, a další a... A ještě jednu na dobrou noc, by se mi dobře spalo.
Monika Plocová
Na smrtelné posteli
A jaký vztah jste měla s maminkou? Anežka povzdechla: „No..nic moc, zvláštní...“ „A co to je zvláštní?“ ptám se. „Maminka už umřela. Měla jsem jí ráda, to určitě, ale v tom vztahu se nedalo žít..“
Monika Plocová
Malý útulný penzion
Dnešní doba je plná nejistoty, nespravedlnosti, neblahých změn, strachu nejen o existenciální jistoty, ale i strachu o život. Lidé se ocitají v hraničních situacích, mnohdy patových situacích, které neumí řešit.
Monika Plocová
Z bolesti roste krása
Dobrý den, nevím jak začít. Je to strašně těžké. Vím ale jedno, že jsem závislá na pervitinu. Jsem na dně a nevím jak z toho pekla ven.
Monika Plocová
Rychlokvaška
Dnes mě zaujala komunikace s pánem, který mi telefonoval o pomoc. „A paní co budete se mnou dělat? Budete mi dávat nějaké prášky, abych neměl na pivo a ty moje štamprlátka chuť?"
Monika Plocová
Otcovy neskutečné touhy
Opřel se o opěradlo rozvrzané židle, vdechl do sebe předem připravený bílý prášek úhledně srovnaný do dvou čar, otřel si nos a na chvíli zaklonil hlavu. Vnímal, jak se propadá do neznáma, tam, kde mu je dobře.
Monika Plocová
Čas mi protéká mezi prsty
Práskl za sebou dveřmi, hodil na stůl složku papírů a s hlubokým vydechnutím se sesunul do pohodlného manažerského křesla. Opřel si hlavu o opěrku na opěradle a prsty si začal masírovat spánky. Pomáhá to proti únavě a stresu.
Monika Plocová
Musí, musí...
Zase další rána, další a další.... Stačila jenom zvednout ruce před obličej, i když věděla, že to je zbytečné, že ON si poradí a najde si způsob, jak jí ublížit, jak jí ponížit.
Monika Plocová
Ne-vinně ne-mocný
„Nedělej to“, „nevykřikuj“, „seď pořádně“, „nevrť se“, „buď zticha“, „podívej se na ostatní, jak jsou hodní a nezlobí“.... Jsou vám tyto pokyny povědomé? Uvědomujete si, kdy a kde jste je poprvé slyšeli?
Monika Plocová
Není to škoda?
“Je mi 16 let a nemám rád nové věci. Z čehokoliv, co je pro mě nové a je to spojené s mojí osobou ( to je mimo rodinu a kamarády ), mám zvláštní pocit. Jsem z toho nervózní a nesvůj. Celkově se sám se sebou necítím dobře.
Monika Plocová
Maminka je závislá
Chtěla bych se zeptat na svou maminku. Pije už minimálně 6 let. Není to o tom, že by byla každý den. Většinou začne v pátek a končí v úterý. V následující dny má hrozné kocoviny a je jí špatně.
Monika Plocová
Poselství z léčby...
Ze své závislosti na alkoholu jsem se dlouho pokoušela léčit ambulantně. Nějaké týdny to klapalo, ale prostě jsem to nedala.
Monika Plocová
Láska?
„Přiděláš mi konečně ten lustr? Čekám na to už měsíc!“ řekla ona. „Musím být v práci až do večera. Přijedu pozdě!“ řekl on.
Monika Plocová
Jsem závislý. Chci se jít léčit!
Jsem matka syna, kterému je 24 let. Poprvé vyzkoušel marihuanu ve 14 letech prý ze zvědavosti. Nebral to však pravidelně. Alkohol popíjel jako každý mladý člověk. V 18 letech začal studium na vysoké škole mimo domov.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 105
- Celková karma 21,88
- Průměrná čtenost 1524x
Jsem žena, terapeutka, adiktoložka, jsem člověk. V životě jsem zažila spoustu příběhů lidí, kteří se dostali do závislosti na alkoholu či jiných návykových látkách. Před mnoha lety jsem závislost prožila. Díky svému poslání mohu zažívat příběhy těchto lidí, kteří si vybojovali zpět zdraví a kvalitní život, stejně jako kdysi já. Jsem autorkou léčebného pobytového systému v délce 33 dní. Jsem zakladatelkou prvního soukromého anonymního zařízení pro překonání závislosti - Branického sanatoria Moniky Plocové. Pomáháme formou pobytového programu i formou ambulantních individuálních programů pro překonání závislosti.
Monika Brenner (Plocová)
www.monikaplocova.cz
www.facebook.com/mgrmonikaplocova
plocova@monikaplocova.cz