Příběhy dětí
Její maminka mě poprosila o pomoc. Dětem se v rámci své terapeutické práce věnuji několik let. Jsou to ti nejvnímavější klienti. Krásná je jejich spontánnost a bezprostřednost. Řeknou, co opravdu cítí bez jakýchkoli předsudků. Naslouchají. Spolupracují.
Pocity dětí
Maminka ji ke mě přivedla během jedné z povolených propustek. Viděl jsem drobnou a třesoucí se dívku. Její dlouhé vlasy ji dělaly o něco mladší.
Vždy je pro mne důležité navázat kontakt. Povedlo se. Po několika větách odbourala ostych a vyprávěla mi o tom, co prožívá. Nejprve odpovídala způsobem, který se naučila v léčebně. Stroze s obavou, jestli řekne to správné. Když jsme spolu začali malovat pomocí mé speciální techniky, začala mluvit o svých pocitech. Měl jsem pocit, že snad poprvé v životě se jí někdo ptá na to, jak se cítí.
To bude dobrý?
Už během prvního setkání se nám společně začal otevírat příběh Josefínky, vlastně zatím jeho část.
Matka s otcem jsou rozvedeni. Vlastní otec se Josefíně vyhýbá. I tak, v rámci porozvodového ujednání péče o dítě, je k němu nucena pravidelně jezdit. Druhým mužem v rodině je otčím. Ten ji ponižuje. Ona neustále snáší jeho výtky a vztek. Děda se hněvá na celý svět a peskuje všechny okolo sebe. Ve škole Josefína čelí útokům ze strany spolužáků, nepochopení učitelů. Máma s babičkou jí odbudou slovy “to bude dobrý”. Nikdo z důležitých lidí v jejím životě nevnímá, co opravdu prožívá. Nikdo nevidí, neslyší. Nic neudělá. Ale ano, jedna bytost slyší. Světlou výjimkou je nevlastní děda, který se jí zastává, povídá si s ní a naslouchá jí. To je ale pro dítě samotné i jeho vývoj zoufale málo.
Má jedinou přítelkyni, ta je z internetu. Má podobný život, ale také bez řešení.
A vlastní pohled na sebe?
Josefína se vidí jako tlustá (já vidím nit), hnusná, trapná, k ničemu. Ona může za všechno co je špatně. Je o tom přesvědčená tak, že uvěřila vnitřním hlasům a sáhla si na život.
Bezpečí a potřeby dítěte
Tento příběh není vůbec ojedinělý. Podobnost životů některých dětí je až překvapující. Mají ještě jedno společné. Když se pak ocitnou v psychiatrické léčebně, uleví se jim.
Čas strávený v léčebně popisují někdy jako otravný, špatné zacházení ze strany personálu, nuda, atd… Ale cítí zde bezpečí, na rozdíl od prostředí ze kterého přišly. Cítí částečně sdílené přijetí od ostatních. To však není řešení. Dítěti je třeba pomoci odstranit zátěže a vznikající traumata, jít ke kořenům problému. Umožnit dítěti, aby dělalo to co má rádo a vnímat jeho skutečné potřeby.
Příběh z praxe napsat Standa Titl, terapeut z Centra Moniky Plocové
Realita dětí za mřížemi psychiatrie
V psychiatrické léčebně jsem pracovala 10 let, konkrétně na oddělení závislostí. Chodívala jsem okolo dětského pavilonu. Potkávala jsem děti, mluvila jsem s nimi. Povídaly o tom, jak je to doma strašné - máma pije, otec matku bije. Časté je psychické týrání, nepřiměřené tlaky na dítě, svážení problému rodiči na dítě a jeho existenci, hlídání chůvami, kdy matka chybí. Nastávají útěky dětí z domovů do party, k alkoholu, drogám, záškoláctví, krádežím. A co víc? K zoufalým pokusům odejít z tohoto světa. Za tu dobu 10 let nejedno dítě, které jsem potkávala, pak skončilo po opakovaných pobytech na dětském oddělení u nás, na závislostech pro dospělé s těžkou závislostí na některé z návykových látek.
To, že na psychiatrii za mřížemi se dítě nerozvíjí, neb se zde nejde ke kořenům problému a příčinám problému, to opominu. Ano, je to systém. Bohužel. Ale v systému jsou lidé, kteří se rozhodli pomáhat druhým. A to už na systém svádět nejde. I když děti v tomto prostředí jsou radši než doma, přála bych si, aby se jednou začalo pracovat se zachyceným dítětem tak, aby i toto dítě mělo možnost rozvíjet se a vyrůst v kvalitní osobnost. Zvrátit nezdravý vývoj dítěte vhodnou terapií a lidským zájmem personálu, jeho všímavostí a laskavým přístupem. Aby první pobyt na psychiatrii neznamenal pro dítě pokračováni v asociální cestě bez dalšího vývoje s odkazem na jeho psychiatrickou škatulku.
A na závěr?
Základ života, jeho výchovu, podmínky pro jeho vývoj, předávají dítěti rodiče. Děti za výchovu rodičů nemohou a přesto jsou to ony, které jsou trestáni.
Monika Plocová
Monika Plocová
Květinový sen
Adéla sedí v kuchyni na svém místě. V ruce má malý kapesní nožík, její nožík. Ano, tomu koutku říká „mé místo“. Je to kousek prostoru kuchyně, kde se cítí v bezpečí.
Monika Plocová
Rozhodnutí
Stojím před tou budovou. Otvírají se bílé dveře. “No tak pojďte”, říká mi silnější paní. Chce se mi strašně brečet. Je to jen moment, kdy se za mnou ty bílé dveře zaklapnou zevnitř. Uvědomuji si, že teď už není jiné cesty.
Monika Plocová
Kdo za to může?
Řekl jsem jasně: „Pavla se půjde učit na kadeřnici! Jsi snad hluchá?“ „Pavla chce jít studovat gymnázium“, řikala mi to. „Prosím tě, ty tvoje názory! Na co studovat.. Prachy potřebuje vydělávat! O tom je život!“
Monika Plocová
Klobouk dolů
„Potřebuju pomoct.. Pomůžete mi?“ Ten hlas v telefonu mi byl povědomý. „Tady Věra...Pamatujete si na mě?“. Ano, jasně Věra, došlo mi. Mám ji na Facebooku a občas zahlédnu, jak se jí daří.
Monika Plocová
Životní krize nás sunou vpřed
Život je mozaika. Skládá se z množství malých i velkých souvislostí. Každá z nich má své místo, smysl i čas.
Monika Plocová
Před brankou
Je zachumlaná v zimním kabátu, teplou šálu má omotanou okolo krku a čeká před brankou. Je listopad, venku je klasické podzimní počasí. Obloha je zatažená, je zima a pochmurno.
Monika Plocová
Jsem závislý
Opravdu? Už dlouho mi říká, že bych s „tím“ měl „něco“ dělat. Často mě vidí, jak si nalévám skleničku, sotva přijdu domů. A pak další, a další a... A ještě jednu na dobrou noc, by se mi dobře spalo.
Monika Plocová
Na smrtelné posteli
A jaký vztah jste měla s maminkou? Anežka povzdechla: „No..nic moc, zvláštní...“ „A co to je zvláštní?“ ptám se. „Maminka už umřela. Měla jsem jí ráda, to určitě, ale v tom vztahu se nedalo žít..“
Monika Plocová
Malý útulný penzion
Dnešní doba je plná nejistoty, nespravedlnosti, neblahých změn, strachu nejen o existenciální jistoty, ale i strachu o život. Lidé se ocitají v hraničních situacích, mnohdy patových situacích, které neumí řešit.
Monika Plocová
Z bolesti roste krása
Dobrý den, nevím jak začít. Je to strašně těžké. Vím ale jedno, že jsem závislá na pervitinu. Jsem na dně a nevím jak z toho pekla ven.
Monika Plocová
Rychlokvaška
Dnes mě zaujala komunikace s pánem, který mi telefonoval o pomoc. „A paní co budete se mnou dělat? Budete mi dávat nějaké prášky, abych neměl na pivo a ty moje štamprlátka chuť?"
Monika Plocová
Otcovy neskutečné touhy
Opřel se o opěradlo rozvrzané židle, vdechl do sebe předem připravený bílý prášek úhledně srovnaný do dvou čar, otřel si nos a na chvíli zaklonil hlavu. Vnímal, jak se propadá do neznáma, tam, kde mu je dobře.
Monika Plocová
Čas mi protéká mezi prsty
Práskl za sebou dveřmi, hodil na stůl složku papírů a s hlubokým vydechnutím se sesunul do pohodlného manažerského křesla. Opřel si hlavu o opěrku na opěradle a prsty si začal masírovat spánky. Pomáhá to proti únavě a stresu.
Monika Plocová
Musí, musí...
Zase další rána, další a další.... Stačila jenom zvednout ruce před obličej, i když věděla, že to je zbytečné, že ON si poradí a najde si způsob, jak jí ublížit, jak jí ponížit.
Monika Plocová
Dělej to, co po tobě chtějí ostatní...
Neměl se rád. Vůbec se neměl rád. Měl pocit, že cokoli udělá, tak je to špatně. Proč je vlastně na světě? Proč se narodil? Jen proto, aby plnil přání ostatních, aby ostatním vyhověl?
Monika Plocová
Ne-vinně ne-mocný
„Nedělej to“, „nevykřikuj“, „seď pořádně“, „nevrť se“, „buď zticha“, „podívej se na ostatní, jak jsou hodní a nezlobí“.... Jsou vám tyto pokyny povědomé? Uvědomujete si, kdy a kde jste je poprvé slyšeli?
Monika Plocová
Není to škoda?
“Je mi 16 let a nemám rád nové věci. Z čehokoliv, co je pro mě nové a je to spojené s mojí osobou ( to je mimo rodinu a kamarády ), mám zvláštní pocit. Jsem z toho nervózní a nesvůj. Celkově se sám se sebou necítím dobře.
Monika Plocová
Maminka je závislá
Chtěla bych se zeptat na svou maminku. Pije už minimálně 6 let. Není to o tom, že by byla každý den. Většinou začne v pátek a končí v úterý. V následující dny má hrozné kocoviny a je jí špatně.
Monika Plocová
Poselství z léčby...
Ze své závislosti na alkoholu jsem se dlouho pokoušela léčit ambulantně. Nějaké týdny to klapalo, ale prostě jsem to nedala.
Monika Plocová
Láska?
„Přiděláš mi konečně ten lustr? Čekám na to už měsíc!“ řekla ona. „Musím být v práci až do večera. Přijedu pozdě!“ řekl on.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 | další |
- Počet článků 105
- Celková karma 21,88
- Průměrná čtenost 1524x
Jsem žena, terapeutka, adiktoložka, jsem člověk. V životě jsem zažila spoustu příběhů lidí, kteří se dostali do závislosti na alkoholu či jiných návykových látkách. Před mnoha lety jsem závislost prožila. Díky svému poslání mohu zažívat příběhy těchto lidí, kteří si vybojovali zpět zdraví a kvalitní život, stejně jako kdysi já. Jsem autorkou léčebného pobytového systému v délce 33 dní. Jsem zakladatelkou prvního soukromého anonymního zařízení pro překonání závislosti - Branického sanatoria Moniky Plocové. Pomáháme formou pobytového programu i formou ambulantních individuálních programů pro překonání závislosti.
Monika Brenner (Plocová)
www.monikaplocova.cz
www.facebook.com/mgrmonikaplocova
plocova@monikaplocova.cz