Hyperaktivní a nezvladatelný dítě

"Máš nějakého sourozence, Editko?"zeptala jsem se jí po úvodním chvilkovém mlčení. Říkala jsem si, že vlastně vůbec nevím, v jaké rodině Edita vyrůstala. Její velká modřina pod okem dostávala svůj typický žlutočervený nádech.

"Mám sestru", odpověděla mi dětským křehotavým hláskem. Byl cítit chlad místnosti a smutek. "Máma je zubní lékařka. Ségra si udělala stejnou školu a teď pracuje ve stejném oboru jako mamka. A dodělává si vysokou. Táta je řidič."

"Co ty?" "Já jsem prodavačka, dodělala jsem jen střední. Učení mě nebavilo. Už v prváku jsem chodila za školu. Matka stejně protěžovala ségru, tak co..Já na zubařku nikdy jít nechtěla. Otec byl věčně v trapu někde venku. A když nebyl tam, užíval si se svejma kočičkama. Matka je studená jak led, ani se mu nedivím."

"Kdy jsi vlastně poprvé zkusila drogu?" ptala jsem se. "Chodila jsem na diskožky, tam jsem si ve čtrnácti zahulala trávu. "A alkohol?" "No ten společně s trávou, tak nějak to k tomu patřilo. Byla jsem hyperaktivní dítě - "nezvladatelný", jak říká matka. Pořád na mě chtěla něco měnit. Ta tráva mi pomohla, protože jsem se na všechny její výčitky vykašlala."

"Co bylo dál?" "Poznala jsem Libora. Nikdy bych neřekla, že se zamiluju do čtyřicetiletýho chlápka."

"S Liborem máš Adélku?" Kývla. Adélku měla v necelých sedmnácti letech. Tehdy dítě čekalo další dítě. A co ještě víc, čekalo dítě s ženatým mužem.

"A jak ses ocitla tady, v léčebně závislostí?" "Pořád sliboval, že se rozvede. On má prachy. Vlastně nám zařídil bejvák. Matka mě vyhodila z domova, když zjistila, že jsem v tom. Dělala bych jí prej ostudu. Já si to dítě ale obhájila. On se nerozved, žije vlastně takovej dvojí život. Mě to nějak přerostlo přes hlavu. Nevím, prostě mi ruplo v hlavě. Nějak moc nepiju, alkohol vlastně nesnáším. Když jsem Adělku uložila, vypila jsem flašku vodky - přes moc. Vlastně jsem zapila platíčko neurolů."

"Kdes je vzala?" "Píše mi je na nervy praktická doktorka. Mám takový pocit sevření, jako když každou chvíli umřu...Tak na to mi to dala.."

"Chtěla jsem se zabít. Bylo mi všechno jedno. I to, že vedle v pokoji leží Adélka. Když jsem vypila tu vodku, Adéla začala plakat. To mě vzchopilo. Zavolala jsem  Liborovi.  Pak už nic nevím. Jsem blbá, vím...Stydím se strašně za to. Skončila jsem v nemocnici. Pak mě dali sem. Jo..a ta modřina - fakt nevím, od čeho ji mám."

Udělala si modřinu vlivem pádu v opilosti? Nebo dostala od partnera pěstí? Napadlo mě, kolik má v sobě toto jemné stvoření bolesti..Kolik má v sobě pocitů uzamčených pod svým vlastním zámkem? Kolik má v sobě nezodpovězených otázek?

"Co bude dál?" zeptala jsem se jí..Pokrčila rameny a dodala: "Strašně bych chtěla mít rodinu!"

Dveře konzultační místnosti se otevřely. "Edit, máš tady maminku. A je s ní i Adélka!"

Editě se rozzářily oči: "Tak utíkej...", vybídla jsem ji. V duchu mě napadlo.. Proč se tyto tři ženy - matka s dcerou a vnučkou, setkají právě tady? Proč si musela Edita sáhnout na život? Snad je to výzva sblížení, která přišla od života ve velmi tvrdé podobě. Snad ji ti tři zaslechnou. Snad ji zaslechne i muž, který stál opodál v pozadí. Byl to otec malé Adélky.