Delirium tremens

Raději to nebudu datumovat, protože přiznávám, že mi ty dny trochu splývaly (pozn.autora).Co se týče mého psychického stavu, tak právě dnes mi začíná „bzučet“ v hlavě. Neumím to popsat jinak, než jakoby nade mnou létalo hejno much. Dokonce mám takový divný pocit, že si mi sedají do vlasů a různě mě štípou a lechtají po těle.

Zatím se mi to stává jen v horním patře, respektive v mém pokoji. Právě kvůli tomu protivnému zvuku nemohu spát, když si zacpu uši, nepomáhá to. Ten zvuk jde z mé hlavy. Večer to bude už třetí noc bez spánku. Snažím se to řešit prášky. Ty sice zabírají, ale jen tak na 2 – 3 hodiny. Potom se to zase vrací. Přes den to tolik nevnímám, přeci jen je co dělat a kolem je světlo. Ale v noci je to hrůza.

Velice rychle se to zhoršuje. V noci jsem měl velice ošklivé sny. Většinou se týkali mé rodiny a hlavně dětí. Jako, že jsme jeli autem a spadli ze skály a děti to nepřežili. Většinou, tedy vlastně nikdy si sny nepamatuji, ale tohle bylo natolik reálné a hnusné, že si pamatuji každý detail.

Potom se se mnou všechno točilo jako na nějakém kolotoči. Vždycky když jsem se hrůzou probudil, věděl jsem, že to byl jen sen, ale bál jsem se znovu zkusit spát. Úplně jsem propotil pyžamo a celou noc jsem byl úplně mimo.

Už jsem se jednou rozhodl, že na naší staré chalupě vyabstinuju, tak to musím vydržet. Nikomu to stejně nemůžu říct. Mysleli by si, že jsem blázen, že mi bzučí. Taky jsem slyšel hlasy, v hlavě mi hrála hudba, přehrávaly se mi dětské pohádky, které posloucháme s dětmi ( ale to prý je při absťáku normální, mluví ke mě další hlas).

Dnes mě vyděsila jedna věc, kvůli které jsem začal tušit, že něco není v pořádku. Kromě hlasů začínám mít také halucinace. Když jsem šel z jídelny nahoru po schodech do pokoje, viděl jsem před sebou obrovské hejno malinkých černých mušek, které vydávaly přesně ten pisklavý bzučivý zvuk. To hejno se táhlo kolem mě až do pokoje, potom i na záchod a od té doby bylo všude se mnou. Měl jsem dojem, že mi sedí ve vlasech, lezou mi do očí a jsou prostě všude. Někdy mi to nedalo a oháněl jsem se rukama abych je zaplašil, ale nepomáhalo to. Vždycky potom jsem se rozhlédl, jestli se na mě náhodou někdo nekouká, protože jsem musel vypadat jako blázen.

Další nepříjemností bylo, že jsem měl dojem, že se mi v levém uchu usadila vosa. Bzučela a nemohla ven. Dokonce jsem cítil, jak se tam hýbe. Bylo to, jako by si mozek vybral ty moje největší fobie a nasadil mi je do hlavy. Všechny tyhle nepříjemnosti se v různých blíže neurčených intervalech střídali. Chvíli vosa, chvíli mušky, chvíli písničky. Dokonce se mi do toho začaly míchat i útržky z výrobků mých dětí a rodiny.

Opět jsem měl hrozné sny, podobné těm z předchozí noci. Třeba že mému synovi operovali srdce a já jsem celou tu dobu čekal se starší dcerou na chodbě a vysvětloval jí, že kdyby to se mnou seklo, tak ať počká na místě než přijde maminka. Pak jsem se probudil, rozsvítil jsem si lampičku a do rána už raději nespal.

Vzal jsem si další půlku nějakého prášku.

Je tedy pravda, že celou tu dobu mi asi zůstal kousek zdravého rozumu, protože kdykoliv jsem slyšel nebo viděl něco neobvyklého, vždycky jsem si to rozumově zdůvodnil a bral jsem to jako halucinaci. Zvykl jsem si na to, že mi hraje v hlavě a už jsem nehledal hrající rádio. Zvykl jsem si na to, že když jsem viděl na podlaze žížaly, takže tam nejsou.

Když se mi zdálo, že mi spadl do postele list ze stromu, takže tam určitě není. Čekal jsem, že všechno pomine.

Když jsem šel večer před tou poslední a nejhorší nocí telefonovat na dvůr k altánu, viděl jsem tam zavěšenou zelenou houpací síť. Věděl jsem, že tam žádná není, ale když jsem do ní zkusmo strčil rukou, rozhoupala se. Věděl jsem, že je to blbost, ale nepřekvapilo mě to. Jen jsem dostal strach z následující noci. A právem.

Potom přišla ta nejhorší noc, jakou jsem kdy zažil. Sotva jsem zhasl a zavřel oči, něco na mě strašně zařvalo, naklonilo se nade mě a máchlo po mě rukou. Hrozně jsem zařval a pak asi 2 hodiny seděl při rozsvícené lampě.

Potom jsem zkusil znovu usnout a střídavě otevírat a zavírat oči. Potom přišlo bezpočet kopání do matrace z pod postele, různé doteky a rány do rukou a nohou, takže kolem druhé hodiny ranní už jsem opravdu myslel, že to nevydržím. Jenže pořád jsem čekal, že to jednou musí přejít. Pořád jsem věděl, že jsou to jenom halucinace. Hodně jsem se napil vody.

To mě dost uklidnilo a tak jsem se pokusil usnout. Nechal jsem rozsvíceno a lehnul si. A co se nestalo. Můj vnitřní harddisk mi poslal do ucha spokojené oddychování mého syna a slabounké chrápání mé ženy. Občas do toho nějaké to převalení, zamlaskání a blažené vydechnutí. Tohle mě natolik uklidnilo, že jsem si s nimi na chvilku povídal jako kdyby byli vedle mě. ( Mohl jsem si to dovolit, byl jsem v chalupě sám ) a potom jsem asi na 2 hodiny usnul.

Ráno mě našla manželka. Zavolala sanitku. Manželka mi dala zrcadlo, ať se na sebe podívám. Byl jsem bílej a oči mi svítily tak dožluta. Ovezli mě do nemocnice.

První dny v nemocnici nevím, ale potom jsem tu také ztropil jedno velké extempore, když jsem v halucinacích obrátil matraci na posteli v domnění, že se pod ní schovává moje manželka, která se mnou bůhví proč nechce mluvit. Protože jsem ji tam samozřejmě nenašel.

A telefon nezvedala, zburcoval jsem sestřičky. Ty okamžitě věděly o co jde, doktor mi dal 2 prášky a bylo hotovo.

Druhý den ( tuším pátek ) jsem šel spát hned po snídani a kromě oběda jsem spal až do tří hodin odpoledne. (MUSELY MĚ BUDIT NA VELKOU VIZITU ) Potom večeře a od půl deváté večer jsem spal až do šesti do rána.

V sobotu už je mi výborně. Veškeré příznaky abstinence i halucinací jsou pryč. Na neděli jsem spal od devíti večer do sedmi ráno. Kéž by to tak zůstalo, cítím se jako před lety.

Ze soboty na neděli jsem spal trochu hůř, šel jsem spát v deset, ale ve dvě ráno mě probudil kolega z pokoje, který pochodoval s berlí asi hodinu a půl po pokoji. Potom jsem zase normálně spal. Už nemám žádné špatné sny ani halucinace, cítím se výborně, opravdu jak za mlada.

Jinak tu opravdu není o čem psát, mám na pokoji 84 – letého pána, takže jsou to spíše takové dlouhé monology a já poslouchám.

Zítra už snad jdu pryč!!!!

PS1: Jedná se o autentickou zpověď muže, Marka (jméno je změněné), věkem 38 let, podnikatele (struktura i pravopisné chyby zachovány). Marek mi svou zpověď sám poskytl pro další lidi, kteří se ocitnou v podobné situaci.

PS2: Člověk přežije 3-4 deliria. Halucinace a bludy nechávají stopy na fungování mozku. S každým deliriem je člověk upadá blíže k demenci. Delirium tremens přichází u některých alkoholiků v rámci odvykacích stavů nebo předávkování alkoholem. Jakmile se objeví první příznaky bludů či halucinací, je třeba přivolat lékaře. Abstinenční příznaky by člověk neměl zvládat sám, ale za pomocí odborníků. Nikdy nevíme, co se může stát. 

PS:3 Marek měl štěstí, že ho jeho paní našla. Jeho odvykací stav mohl mít mnohem horší důsledky. Marek v současné době přestal pít a abstinuje od všech návykových látek.